Obchodníci v Porubě

Dneska jsme zase dostali nabančeno. Od života. Jakákoliv očekávání mohou být vyvrácena kdykoliv a jakkoliv. A tak se i stalo. 

Jak to začalo?

Zavolala nám. Že nás sleduje už skoro rok, příjdeme jí báječní, a že s ní na něčem dělá David Lorincz. Tak jsme se sešli. Přišla úžasná osoba. Zuzana Kotyzová (ta vpravo na fotce) za Porubskou radnici. Přišla jinak než obvykle radní chodí, tak nějak opravdově, nadšeně a neformálně. A my se tehdy topili v množství práce na jiných projektech, Komunitní zahradě, procesech ve Vivě, odchody na mateřské a zvaním hostů, příprav konferencí... Ale když Zuzka byla tak solidně nadšená, osaměle inovativní, a my už to dělali tolikrát, že jsme to chtěli zkusit s Porubou. Vzpomínali jsme na Jeseník, na Hanku Hebdovou, tamní šikovnou masérku, jak jsme to s ní ve Dvorcích roztočili pro místní podnikatele, vzpomínali jsme na studenty v Tachově, jak jsme jim pomáhali budovat mentorský tým. A tak jsme si plácli.

A co jako?

Dneska máme za sebou první z pěti workshopů. Kromě známé tváře Jirky Konvičky a Tomáše, jsme potkávali nové tváře, podnikatele Poruby. Přicházely blondýny i zrzky, kravaťáci i volnomyšlenkáři, poststudentíci i podnikatelští šamani. Od Zuzky jsme věděli, že snadný začátek to nebude, vrozená nedůvěra v městské projekty byla cítit všude a ze všech. Šanci nám daly tři ženy, které se snažili zjistit, na co a kam to vlastně přišli, protože jim email vlastně nedorazil a jen si to přečetly v Občasníku. Těm co dorazil přišel nesrozumitelný. Plakát, co na něm dělala naše Vendy, se někomu ztratil. Náhoda? Ne. O to to byla pro nás větší škola.

Negativitu střídalo zvídavé ticho. Do toho rozhovor s místostarostou a naše snaha vybruslit z nedůvěry v dokreslení, kdo vlastně jsme a co tady děláme. To nechcete. Napětí houstlo. Chápali jsme je, nás i radnici. Ten projekt by mohl být vlastně krásný další fail, kdyby... Kdybychom všichni z nás nechtěli změnu tak moc a upřímně si neřekli, jak to s tím postojem vlastně je. Jak ta sebelítost, že žiju, jak žiju, a pocit, že jsou všichni a všechno proti mně, je vlastně zrádný. Jak to naše myšlení vytváří "tu" realitu. Jak to s Porubou je vlastně super!

Dost! Nechte nás pracovat!

Potom jsme uviděli, že z počáteční deprese, že komunitu neutvoříme, protože je "nás jenom třicet", vystřídalo nadšení, že je to vlastně skvělý počet. A my Viváci zase vzpomínali, s kolika lidma z Ostravy se vlastně známe, co něco pro Ostravu děláme. A dostali jsme se na počet prstů obou rukou. A to nás tak bavilo! Jak se říká... Stačí jeden, jeden, který rozdmýchá oheň svého života a stane se změnou, kterou chce vidět venku. Ale abychom už moc necitátovali. Shrňme to.

Prostě jsme očekávali, že se vlastně nic významného nestane. Že už to známe. Že jsme měli složitější zadání, klienty, úkoly a projekty. A ono se stalo. Viděli jsme změny postojů v jedné minutě. Nadšené inovátory ve strukturách města. Senzační kadeřnice a kavárníky. Nepotkali jsme se ne na úrovni klient/radní/podnikatel/lektor. Potkali jsme se na úrovni nejpřirozenější. Na úrovni lidské. 

Za to vám, lidé z Poruby, děkujeme. Více na www.obchodniciporuba.cz by David Lorincz. A VŮBEC! WWW.MAMENAROZENINY.CZ - sledujte každou chvíli! Vyplatí se to.